Ještěrka aneb obrněná vejtřaska

Nesmrtelná Praga V3S se stala legendou. Tento terénní nákladní automobil se vyráběl v mnoha variantách dle úkolu použití. Původně byl určen pro armádu, ale postupně si našel cestu i do civilního sektoru. Nejzajímavější vojenskou variantou vétřiesky je samohybný opancéřovaný protiletadlový dvojkanon známý pod názvem Ještěrka.

Vývoj

Za druhé světové války vyvíjela Zbrojovka Brno protiletadlový kanon ráže 30 mm pro německé ponorky. Dokončení vývoje a zahájení sériové výroby postihla jistá úskalí, ne však vinou našeho výrobce. A tak bylo ke konci války vyrobeno pouze 130 těchto kanonů, ale v pozemní verzi na dvojkolové lafetě. Bližší informace o případném bojovém nasazení se nepodařilo sehnat.

Po skončení války nabídla Zbrojovka Brno kanon Československé armádě. Menší komplikaci v této situaci způsobili sovětští bratři, věčně hladoví po kvalitních zbraních, kteří ukořistili výrobní dokumentaci kanonu a odvezli si ji daleko na východ. Naštěstí naši konstruktéři zachránili kopie, takže se vlk sice nažral, ale koza nám zůstala celá.

I když balistické vlastnosti zbraně byly na výši, tak jednohlavňový kanon na dvoukolovém podvozku již neodpovídal duchu doby. Vývoj zbraně tedy pokračoval a výsledkem byl tažený dvouhlavňový kanon na čtyřkolové lafetě zařazený do výzbroje jako 30mm protiletadlový dvojkanon vz. 53 (30mm PLDvK vz. 53).

Záhy po zavedení PLDvK vz. 53 do výzbroje bylo započato s další modernizací, neboť tažený kanon měl problémy udržet krok s tehdejšími moderními zbraňovými systémy při vedení manévrového boje. Proto bylo rozhodnuto sestrojit samohybný protiletadlový kanon. Samohybné protiletadlové kanony (případně kulomety) byly ostatně už vyzkoušeny v praxi za druhé světové války, kdy především Němci vyráběli s menšími či většími úspěchy řadu (myšleno samozřejmě typově, ne v absolutních počtech) těchto prostředků s využitím tankových a polopásových podvozků. U nás byl zvolen jako nosič pro upravený PLDvK vz. 53 terénní automobil Praga V3S, který dle legend prošel bez problémů stejným terénem jako tank. Mírně upravený podvozek vétřiesky byl opatřen pancéřovou nástavbou a na plošině za kabinou byl umístěn protiletadlový dvojkanon. Nový samohybný protiletadlový dvojkanon sloužil v tehdejší ČSLA (Československá lidová armáda) od roku 1959 jako 30mm PLDvK vz. 53/59. Všeobecně byl známý pod názvem Ještěrka, což bylo původně jeho krycí označení užívané během vývoje (no, udržte mezi lidmi tajemství!).

Popis

30mm PLDvK vz. 53/59, byl primárně určen k ničení nízkoletících cílů do rychlosti 1000 km/h, ale s úspěchem se mohl použít i proti cílům pozemním. Posádku tvořilo pět mužů: velitel, střelec, dva nabíječi a řidič.

Samohybný kanon je postaven na mírně modifikovaném šasi Pragy V3S. K pohonu sloužil stejný motor - Tatra T 912, vzduchem chlazený, čtyřdobý vznětový šestiválec o objemu 7412 ccm a maximálním výkonu 72 kW.

Speciální nástavba je svařena z pancéřových ocelových plechů, čelní mají tloušťku 10 mm a boční 6 mm, poskytujících ochranu proti střepinám a lehkým ručním zbraním. V porovnání s klasickou V3S je místo řidiče posunuto dozadu, takže kabina je umístěna prakticky celá za motorem a mohla se tak snížit její výška, což je pro bojové vozidlo nezanedbatelnou výhodou. Vlevo sedí řidič, vpravo velitel, nad jehož místem je otočná pozorovací kopule. Za řidičem a velitelem mají zády ke směru jízdy svá přepravní místa nabíječi.

například 

Tou hlavní částí vozidla je samozřejmě upravený dvojkanon, který se od původního liší především zásobníky nábojů a pancéřovaným stanovištěm střelce. Zatímco tažená verze byla nabíjena pásy po 10ti nábojích (levá hlaveň z levé strany a pravá z pravé), tak Ještěrka měla zásobníky po 50ti nábojích nasazovaných svrchu. Tím se mohla zvýšit praktická rychlost střelby, ale protože plný zásobník vážil téměř 85 kg, tak kdo ví, jak to nakonec dopadlo, zvlášť když připustíme možnost, že mohl takový zásobník třeba omylem spadnout nabíječi na nohu. Celkové množství vezené munice byl 800, případně 900 kusů, a to 400 kusů v osmi zásobnících po 50ti kusech a zbytek v deseti dřevěných truhlících po 40ti nebo 50ti kusech. Účinný dostřel byl kolem 3500 m na vzdušné a 2000 m na lehce obrněné pozemní cíle. Nakonec ještě ta praktická rychlost střelby, ta tedy činila 150 - 200 výstřelů za minutu.

Střelec seděl v pancéřovém, shora otevřeném, stanovišti. Náměr (-10° až +85°) ovládal levou rukou a odměr (360°) pravou rukou (při zamiřování letadel se používal pohon elektromotorický, na pozemní cíle ruční), střelba se spouštěla levou nohou. Řidič musel před střelbou pneumaticky vyřadit z funkce odpružení zadních náprav, aby se vozidlo střelbou nerozhoupalo. Zaměřovač je pouze optický, což diskvalifikuje Ještěrku při špatné viditelnosti. Samotný dvojkanon, samozřejmě včetně lafetace, bylo možno z Ještěrky složit a ten mohl být použit jako stacionární palebný bod. Skládání a zpětné nakládání dvojkanonu se provádělo navijákem Ještěrky za použití ocelových nosníků (na dalším obrázku jsou vidět upevněny na zadní části vozidla). Sesazený dvojkanon bylo možné dokonce nouzově smýkat za vozidlem (při rychlosti do 20 km/h, na vzdálenost do 30 km).

Hmotnost vozidla činila 10 300 kg, maximální udávané tabulkové rychlosti byly na silnici 60 km/h a v terénu 20 km/h, dojezd byl 500 km.

Seznam verzí:
30mm PLDvK vz. 53/59  -  první, základní verze, zavedená do výzbroje ČSLA v roce 1959,
30mm PLDvK vz. 53/59B  -  s lepší radiostanicí a vnitřním komunikačním systémem,
30mm PLDvK vz. 53/59M  -  s lepším zaměřovačem vz. 61/30M, vyráběná v 70. letech.

V zahraničí znají Ještěrku pod názvem Paga M53/59 Lizard (případně modernizované jako M53/70).

V armádě

ČSLA (Československá lidová armáda) používala PLDvK vz. 53/59 od roku 1959. Stroj byl ekvivalentem sovětského ZSU-57-2, který byl ostatně v mnoha parametrech mnohem horší (ZSU-57-2 používalo ve Varšavské smlouvě kromě SSSR ještě NDR a PLR).

Ještěrky byly přednostně zařazovány jako přímá protiletadlová obrana vševojskových (motostřeleckých, tankových) pluků. Součástí každého vševojskového pluku byla protiletadlová baterie (6 ks PLDvK vz. 53/59). Od první poloviny osmdesátých let, kdy se do výzbroje zařazovaly protiletadlové raketové komplety ze SSSR, se protiletadlové baterie vševojskových pluků skládaly z jedné protiletadlové dělostřelecké čety se 4 ks PLDvK 53/59 a z jedné protiletadlové raketové čety.

Ještěrky sloužily v ČSLA i u řady dalších útvarů. Byly jimi částečně vyzbrojeny protiletadlové pluky, používaly je protiletadlové baterie přímé protiletecké ochrany vojenských letišť, atd.

ČSLA měla ve své výzbroji asi 900 ks PLDvK vz. 53/59. Ke konci osmdesátých let, kdy byly totálně zastaralé, jich ještě sloužilo kolem 700 ks. Od počátku devadesátých let se začaly Ještěrky postupně vyřazovat z výzbroje.

Po rozdělení republiky byly zbylé Ještěrky rozděleny v poměru 2 ku 1 mezi Armádu České republiky (AČR) a Armádu Slovenské republiky (ASR, od 1.7.2002 přejmenovaná na Ozbrojené síly SR)

V roce 1994 bylo dokončeno rušení motostřeleckých a tankových pluků, souběžně byly rušeny i jejich protiletadlové baterie.

30 mm PLDvK vz. 53/59 byly z výzbroje AČR vyřazeny k 31. prosinci 2003.

V cizích službách

Nejvíce exportovaných Ještěrek mířilo do tehdejší Jugoslávie. Celkový počet jugoslávských Ještěrek se vyšplhal na neuvěřitelných 789 kusů, 250 jich bylo dodáno v letech 1968-69 ze stavu ČSLA a 539 nově vyrobených v polovině sedmdesátých let. V sérii válek doprovázejících rozpad Jugoslávie v 90. letech 20. století používali Ještěrky Srbové, Chorvaté i Slovinci. Až ne sestřelení jednoho chorvatského letadla MiG-21 srbskou Ještěrkou se používaly tyto zbraně úspěšně především proti pozemním cílům, zvláště demoralizující účinek měly na pěchotu, která z nich prý měla větší hrůzu než z tanků. Ale nesmazatelný škraloupem na štítě Ještěrek je jejich použití proti civilistům. Ještě nějakou dobu po ukončení bojů byly Ještěrky ve výzbroji Srbska, Chorvatska, Slovinska a Bosny a Hercegoviny, někde jen v symbolických počtech, ale brzy byly vyřazeny, protože tyto stroje již byly natolik zastaralé, že nemělo smysl je dále udržovat v činné službě.

Zajímavý je srbský experiment z dob náletů letadel NATO. Tehdy byly z některých Ještěrek demontovány kanony a místo nich použity odpalovací rampy pro letecké rakety vzduch-vzduch ruské výroby s infračerveným naváděním. Existovaly dva mírně odlišné typy vozidel, buďto s dvěma raketami R-60, nebo s jednou větší raketou R-73. Pro zvýšení doletu byl raketám záhy přidán startovací stupeň. Je zaznamenán případ poškození amerického letounu A-10 nad Kosovem tímto improvizovaným protiletadlovým raketovým prostředkem.

110 Ještěrek zakoupila Libye. Zda počátkem roku 2011 před občanskou válkou je měla libyjská armáda ještě ve výzbroji, případně v jakém počtu a v jakém technickém stavu, není autorovi známo.

Menší množství Ještěrek bylo v sedmdesátých letech z Československa dodáno do Sýrie a Iráku.

Že cesty zbraní jsou nevyzpytatelné, dokazuje použití Ještěrky konžskými rebely ze skupiny M23 při obsazování města Gomy na východě Demokratické republiky Kongo v 11/2012. S největší pravděpodobností vozidlo pochází z bývalé Jugoslávie (kde se používala bílá sériová čísla na pancíři nad blatníkem, stejné označení vidíme na videozáznamu) a bylo ilegálně prodáno do Zairu (Dem. rep. Kongo) ke konci vlády diktátora Mobutua.

Ještě zbývá dodat, tentokrát konečně úsměvnou byť opět neověřenou, epizodku z Indie. Při zkouškách indickým zákazníkem v roce 1961 bylo zjištěno, že tamní vojáci, oproti Evropanům markantně subtilnějších postav, nejsou schopni efektivně manipulovat s těžkými zásobníky, a tak se uvažovaný export do Indie nekonal.

Nezdařený pokus o útěk s Ještěrkou za železnou oponu

Začátkem ledna roku 1964 počala dvojice vojínů, Jan Vejvoda (nar. 1940) a Vratislav Svoboda (nar. 1944), sloužící u 15. tankového pluku 13. tankové divize jako řidiči nákladních V3S, spřádat plány na ilegální opuštění republiky. Do svého plánu záhy zasvětili i třetího kamaráda ve zbrani, Jiřího Jiroucha (nar. 1944). Ten to uvítal, neboť pocházel z živnostenské rodiny a jeho otec byl v roce 1951 zastřelen pohraniční stráží, když prchal do západního Německa z pracovního tábora Barbora, kam se dostal po zinscenovaném politickém procesu. Na druhou stranu Jan Vejvoda byl postavou spíše zápornou, před vojnou byl už čtyřikrát soudně trestán za krádeže a výtržnictví (proto ty rozdíly v ročnících narození, asi šel na vojnu později).

Pro realizaci svého plánu si vybrali samohybné protiletadlové dělo Ještěrku, protože mělo stejné řízení jako jejich nákladní Pragy V3S, na které byli zvyklí, ale zároveň mělo větší odolnost pro proražení hraničních závor než nákladní automobil. Druhou uvažovanou variantou bylo použití polopásového obrněného transportéru OT-810. Proti tomu však hrála nezkušenost našich třech vojínů s jeho obsluhou, obavy z rámusu od pohybu pásů po silnici a hlavně větší spotřeba pohonných hmot. Jednotka byla totiž umístěna v Milovicích-Mladé, takže na západní hranici to byl kus cesty.

2. března, přibližně ve tři čtvrtě na jedenáct večer, opustili uprchlíci svoji jednotku v Ještěrce, kterou v pozdním odpoledni odcizili v autoparku a schovali si ji pod stromem za kasárnami. Kromě plné nádrže s sebou vzali 80 litrů nafty v kanystrech, což mělo na cestu bohatě stačit a ozbrojeni byli šesti pistolemi ráže 7,62 mm. Pistole chtěli případně použít jen pro zastrašovací střelbu. Nejprve zamířili do Prahy, kde se stavili pro Vejvodovu přítelkyni Dagmar Tomcovou (nar. 1933), přezdívanou Kobra. Stejně jako J. Vejvoda nebyla ani D. Tomcová žádná světice, měla na svém kontě například krádež, podvod či nalévání alkoholu mladistvým.

Po kávě u D. Tomcové (J. Vejvoda a V. Svoboda) a opravě světlometu (J. Jirouch) vyrazila čtveřice na noční jízdu směrem k Chebu. Časně ráno 3. března se uprchlíci již blížili k hraničnímu přechodu Pomezí. J. Vejvoda sešlápl plynový pedál k podlaze a Ještěrka se se řvoucím motorem řítila na první hraniční závoru. Voják, konající strážní službu, se je snažil pokynem zastavit, leč marně. Závora odlétla pod náporem Ještěrky. Nezvyklý hluk zalarmoval pohraničníky cvičící nešťastnou náhodou poplach. Ti začali okamžitě nabíjet do svých zbraní ostrou munici a přitom běželi směrem k obrněnci. Mezitím uprchlíci prorazili druhou závoru, když tu se před nimi nečekaně objevila ještě třetí. Ta však byla vyrobena z mohutného ocelového profilu vylitého betonem a ukotvena v betonových podstavcích. Na poslední chvíli si řidič uvědomil, že je něco špatně. Závora se rychle přibližovala a již bylo příliš pozdě na objízdný manévr, který by byl východiskem z nastalé situace. Prudký náraz otřásl obrněncem, ten ještě přední nápravou přeskočil částečně pobořenou závoru a zůstal na ni viset.

D. Tomcová, J. Vejvoda a V. Svoboda vyskákali z vozidla a prchali k německé hranici. D. Tomcová byla zasažena střelbou pohraničníků a na místě zemřela. Větší štěstí měli její kolegové. Ti byli zadrženi pohraničníky rojícími se už snad ze všech stran. J. Jirouch se z vozidla ani nedostal, zaklíněného a zraněného si ho tam pohraničníci vyzvedli. Zde je na místě ještě nutno podotknout, že J. Vejvoda měl za úkol při posledním opušťáku obhlédnout tento hraniční přechod a zjistit jeho zabezpečení. Celý víkend však strávil s D. Tomcovou v Praze, přičemž kamarádům tvrdil, že úkol splnil a že jsou na přechodu instalovány pouze dřevěné závory. (Dle fotodokumentace z místa činu nebyly dřevěné, ale ocelové trubkové v obyčejném nezpevněném uložení. Takové závory se však příležitostně prorážely i nákladními automobily, takže pro Ještěrku nepředstavovaly žádný problém, jak jsme se ostatně dočetli výše.) Otázkou zůstává, zda by byl vůbec schopen vzhledem k tehdejšímu zabezpečení státní hranice existenci poslední mohutné závory zjistit.

Tři vojíni dezertéři byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, J. Vejvoda dostal 9 let, V. Svoboda 8 let a J. Jirouch 6 let. J. Vejvoda byl zastřelen v září 1964 při pokusu o útěk z vězení v Příbrami. V. Svoboda a J. Jirouch byli propuštěni na svobodu předčasně v roce 1968.

^{Poznámka: V kapitole V cizích službách je pro zjednodušení pod výrazy Srbsko, Srbové a srbská použitých pro časové období 27.4.1992 - 4.2.2003 myšlena Svazová republika Jugoslávie (Srbsko a Černá Hora) a odpovídající výrazy.}

^{Černobílé dobové fotografie pocházejí z tehdejších státních, většinou tajných, zdrojů. Dnes je najdete na internetu bez uvedené autorizace, zjistí-li časem autor článku přesnější informace, budou tyto doplněny.}

^{Použité zdroje:
1) Jan Neumann: Praga V3S. Grada Publishing, a.s., 2007
2) vojenstvi.cz 3) www.ustrcr.cz 4) Příběhy železné opony, díl Pancíř proti závorám. Česká televize 5) www.csla.cz 6) www.vojensko.cz 7) brožura Park of military history. Vojenské muzeum slovinských ozbrojených sil, 2009}