Staré pověsti čínské I

V prvním díle této historické studie se dozvíme jak to všechno začalo, kde se vzal praotec Čín a zda-li byl jeho bratr Tibet vlastní či nevlastní, povíme si něco o založení Pekingu a vyběhne na nás mnoho dalších informací o nichž dosud nikdo neměl ani tušení. Tak pssst, začínáme!

Od Bruselu daleko na východ až za horami Tatrami a za řekou Wislou se rozprostírala země obývaná hodnými a šikovnými lidmi. Bylo tam moc hezky a obyvatele to svádělo k vzájemnému laškování, hlavně mezi muži a ženami. A tak se populace začala nekontrolovatelně rozrůstat. No a za chvíli už tam tak hezky nebylo. Z hodných a šikovných lidí se stali úplně klasičtí normální lidé. Tloukli se, nadávali si a posílali se do řiti. Žilo tam se svými rodinami i osm bratrů, kteří byli též tlučeni a posíláni do řiti. Ti se za těchto podmínek rozhodli hledat se svými rody novou životní lokalitu. Lidé si sbalili svých pět švestek, někteří přibalili i jablko, a vyrazili. Aby jim nebylo smutno, šli vždy po dvou. Čech šel občas i po čtyřech a to potom bylo obzvlášť veselo. A tak zatím co Čech s Lechem se vydali na západ, Pigmej s Křovákem na jih, Čuk a Gek na sever, měli naši hrdinové, Čín a Tibet, namířeno na východ.

Čech si s tím nelámal hlavu a usadil se se svým lidem u prvního kopce, jenž svým tvarem evokoval hojnost (i když ta rotunda tam ještě nestála). Jejich příběhy ostatně podrobně vylíčil kolega Jirásek (Lojza). My se teď jen zběžně podíváme, jak si vedli zoufalci putující na východ. Jejich pouť za novým domovem byla mnohem delší a strastiplnější, ale také zajímavější, plná adrenalinu a smrti. Ke konci cesty byli někteří jedinci tak unaveni, že se od výpravy odloučili a šli zpátky, nedbaje na posměšky davu. Je to zajímavé, ale nikdo je potom už nespatřil, pokud tedy nepočítáme supy a hyeny.

Po namáhavém pochodu hledači stanuli na neznámé hoře. Všichni se nedočkavě rozhlédli po okolní krajině. Nejásali. Pro slabší povahy to byl dokonce pohled poslední. Terén byl tvarově rozmanitý vyznačující se markantními výškovými diferencemi. Barva převažovala bílá doplněná několika málo stupni šedi podle vrhaných stínů. Země byla očividně neobydlená. Jediná atrakce, jakou mohli spatřit, byl sněžný muž Yetti. Toho však vyplašily děti svým povykem. Pár šťastlivců dojedlo poslední svačinu a všichni urychleně slezli z vrcholu Mt. Everestu do – jak bychom označili současnou terminologií – základního tábora. V příhodnější nadmořské výšce proběhla schůze naplněná věcnou diskusí o tom, co si počnou druhý den. Zvláště ti, co si vzali na cestu bundu, a tedy s větší pravděpodobností přežijí chladnou noc.

Tibeta už to věčné hledání vlasti nebavilo, a tak zůstal se svým rodem v horách, odvolávajíce se na zdravý horský vzduch. Obydleli rozlehlou náhorní plošinu, jenž se od těch dob pyšní jménem tohoto velkého otce. Z obyvatel se tam stali mniši, poustevníci, ženy v domácnosti a nosiči zavazadel horolezců. Tibetův nevlastní bratr Čín se rozhodl hledat úrodnější kraj. Lidé postavili stovky sáněk, pomocí nichž chtěli opustit hory. Rozloučili se se srabíkama a nasedli. Velký Čín ještě posmutnělým Tibeťanům slíbil, že se jednoho dne jeho lidé vrátí. Potom poručil mechanikům uvolnit špalky a v čele houfu se vrhl na svých saních z kopce. Jeli a jeli a zrychlovali a stále jeli a stále zrychlovali a svištěli dokavad byl sníh. Pak si dali na hubu.

Konečně našli zem zaslíbenou. Poznali ji tak, že tam pobíhalo mnoho zvěře, na nedostatek ptáků si taky nemohl nikdo stěžovat a bzukot včel tvořil decentní zvukovou kulisu na každém kroku, což ve finálním důsledku znamenalo, že země oplývá též medem. Lidé tento kraj osídlili a rozmnožovali se, až se z nich stal velký národ – čínský. Byli to Číňané jak vyšití. Tak, jako jiné národy na úsvitu dějin, měli i Číňané nemalý kolektiv bohů. Ale mnoho informací se nám o nich nedochovalo. Mezi laickou veřejností je dnes známý snad jen čínský bůh srandy. A odborníci jich neznají o mnoho více. Některé staré báje se letmo zmiňují o strašlivém bohu, který se jmenoval Serun. Žádné podrobnosti však o něm nejsou známy. Dokonce i A. C. Clark, autor Vesmírné odysey a známý fantasta, vynálezce telekomunikační družice a kdo ví čeho ještě, na toto téma zarytě mlčí. Můžeme se jen domýšlet, že se snad jednalo o boha látkové výměny živočichů. Dodejme, že uctívání tohoto boha muselo být v dávných dobách velmi rozšířené, neboť ještě dnes, při bližším pohledu na zaostalý čínský venkov, vidíme téměř u každé chaloupky malou dřevěnou kapličku s ozdobnými vyřezávanými motivy ve dveřích, které byly s až fanatickou pravidelností umisťovány na čelních stěnách těchto stavbiček.

Jednoho rána se Čín nedostavil na rozcvičku. Zemřel. Chaos a anarchie naplnily čínské pláně. S tímto bordelem skoncoval nový chán K´-Rock. A jak už to tak bývá, měl tři syny. Jmenovali se Li buš, Kaz´i´mír a Stre-jda. Z našeho pohledu byla největší zábava s Li Bušem. Kolikrát si vymyslel nějakou blbost a ostatní aby se strhali. Jako tenkrát. Dlouhou chvíli si krátil se svou družinou konzumací nedozrálých třešní a nestravitelné komponenty, obecně zvané pecky, cvrnkali z oken po řadových občanech. Náhle, jako by do Li Buše něco vjelo, se zahleděl do dálky, vztáhl ruce kamsi a celý rozjívený pravil:

„Vidím město veliké…teda je to pořádnej macek…jehož význam bude do nebe volající. Tam v lese je to místo…no dívejte se pořádně kam ukazuju! Tam když přijdete, načapete inženýra prostřed lesa, an na otevřeném ohni buřta si opéká. Nejdříve oheň uhasíte, aby ten blbec ten les nezapálil, a potom z těch stromů...z toho dřeva z nich...vystavíte město! A aby to tomu chudákovi nepřišlo líto, nazvěte nové město Peking!“