První československý automobil s aerodynamickou karosérií byl Wikov 35 "Kapka". Naděje do něj vkládané, jak výrobcem, tak dobovým tiskem, však nenaplnil. Přesto zaujímá významné místo v našem průmyslovém designu.
Pokusy o návrh aerodynamického vozu, tedy spíše jen aerodynamické karoserie, se objevily nedlouho po vzniku prvních prakticky použitelných automobilů. A tak již od přelomu 19. a 20. století vznikaly takto řešené experimentální stroje, většinou stavěné pro překonávání rychlostních rekordů. (rok 1899, vůz La Jamais Contente s elektrickým pohonem, pilot C. Janetzy, rychlost 105,878 km/h; rok 1906, vůz Stanley s parním pohonem, pilot F. Marriot, rychlost 205,447 km/h)
Po první světové válce začala být práce návrhářů aerodynamiky podložena výpočty, přičemž se využívaly i aerodynamické tunely. Průkopníkem byl Paul Jaray, vídeňský rodák s maďarsko-židovskými kořeny. Výsledky svého snažení si chránil mnoha patenty. Ve dvacátých letech začaly téměř všechny evropské automobilky koketovat s myšlenkou konstrukce proudnicových vozů a přitom využívaly výsledky výzkumů Jaraye. Jaray jim sám mnohdy karoserie přímo navrhoval. Konečným výsledkem zmíněných snah byly vesměs pouze prototypy či funkční vzorky, někdy jen zmenšené modely.
Pak přišla léta třicátá a v tomto desetiletí vzniklo několik prodejně úspěšných aerodynamických automobilů. Ne všechny návrhy však tohoto úspěchu dosáhly. A nyní se již konečně dostáváme do Prostějova.
WikovProstějovská firma Wikov, vyrábějící především zemědělské stroje, měla svého času i automobilové oddělení. S výrobním programem v tomto oboru se můžete seznámit zde: Historie automobilů Wikov. |
V roce 1931, na podzimním pražském autosalonu, představila prostějovská firma Wikov automobil futuristických tvarů, který mohl vylekat nejednoho konzervativního automobilistu. Na druhou stranu se našli i zvědavci, kteří vystavený vůz zkoumali navenek se stoickým klidem a horečně přemítali o věcech budoucích. Do druhé skupiny patřili i pánové Ledwinka a Porsche.
Tím vozem, který budil tolik pozdvižení, byl Wikov 35 "Kapka". Jak již označení napovídá, jako základ posloužil tehdy vyráběný typ 35. Přesněji řečeno na běžný podvozek pětatřicítky posadili prostějovští aerodynamickou karoserii. Z toho je zřejmé, že vůz nebyl řešen aerodynamicky důsledně. Zatímco vzduch kolem karoserie byl nucen proudit laminárně, tak pod vozidlem si tento dělal doslova psí kusy.
Wikov 35 "Kapka" byl nabízen k prodeji veřejnosti. Příliš se však neujal, byly vyrobeny pravděpodobně pouze tři kusy (někdy se uvádí až 5). Titul prvního sériového aerodynamického vozu si tak mohla vychutnat o pár let později Tatra 77, která měla navíc aerodynamiku vyřešenou po všech stránkách (nejen "hladký" spodek vozu, ale třeba i takové detaily jako zapuštěné kliky dveří).
Důvodem neúspěchu "Kapky" bylo pravděpodobně kromě "divokého" vzezření také nevýrazné zvýšení maximální rychlosti oproti standardním Wikovům 35 (o 5 km/h), ani spotřeba se výrazněji nesnížila. A tomu se nelze snad ani divit, aerodynamická karosérie pětatřicítky byla těžší než ta její "obyčejná".
Prodejní cena "Kapky" byla 75.000 Kč. Pro porovnání se tehdy lidové vozy prodávaly v cenovém rozpětí asi 17.000 Kč (malá Aera 10 HP) až 25.000 Kč (hadimršky Tatra 57). K extrémům patřila luxusní Tatra 80 za téměř 200.000 Kč. Do zmiňované hodnoty 75.000 Kč jste pak i s rezervou u nás pořídili většinu slušných a dostatečně luxusních aut.
Kromě "Kapky" měl vůz také přezdívky "Krasin" (dle sovětského ledoborce) a "Kapucín". Což se dé považovat za takový pěkný rekord, kdy počet přezdívek byl stejný jako počet celkově vyrobených kusů daného typu.
Technický popis: Dvoudveřový čtyřmístný vůz s uzavřenou aerodynamickou karosérií, s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Motor byl vodou chlazený řadový čtyřválec OHC o objemu 1743 ccm, maximální výkon 35 k. Převodovka byla třístupňová. Maximální rychlost 105 km/h.
