Pohled na Zásadku od řeky Jizery
Necelé čtyři kilometry severně od Mnichova Hradiště se nalézá zřícenina Zásadka. Musíme si však dát pozor, neboť v přibližně stejné vzdálenosti od Hradiště, ale úplně jiným směrem, najdete ves stejného jména. A tam právě ta zřícenina není. Najdete ji ve vsi Sychrov. A to je zase zcela jiný Sychrov, než známá stejnojmenná obec s velkým zámkem a parkem o kousek dál. Na Zásadku moc lidí nechodí a po předchozím popisu polohy jich bude možná ještě méně. Pokud jste se však neztratili, čtěte dál...
Původně stála na nevelkém skalním ostrohu nad soutokem Jizery a Mohelky zemanská tvrz. Ve druhé polovině 14. století ji zde pravděpodobně nechal postavit některý z pánů ze Zásady. Tou Zásadou by ale neměla být obec v podhůří Jizerských hor, ale buď velký hospodářský dvůr nedaleko hradu Frýdštejn, nebo se zde už přímo promítl název nového sídla. Dnes je nejčastěji jako zakladatel uváděn Ješek Ocas nebo jeho bratr Ješek. Toto je velmi zajímavé, byli dva bratři Ješkové, z nichž jeden byl navíc Ocas. Ještě zajímavější pak je, že o nich v souvislosti se Zásadkou nic nevěděl August Sedláček (1843-1926), náš přední historik a hradolog. (Zde můžeme poznamenat, že i Sedláček si občas něco vymyslel, stejně jako autor tohoto článku, a další to pak po něm přebírali.)
Místo drobné šlechty dnes na Zásadce žijí pouze drobní živočichové, na fotografii je sameček ještěrky obecné.
Prvním v písemných pramenech zmíněným majitelem byl roku 1406 Matěj Pomazánka ze Zlivi. Zanedlouho se však nemovitost a přilehlé panství vrátilo opět do rukou pánů ze Zásady a (zároveň) z Navarova. Ale už v roce 1452 vše prodala Johanka ze Zásady zemskému správci Jiřímu z Poděbrad kvůli umoření dluhů.
Jiří z Poděbrad tento nový majetek pravděpodobně obratem postoupil dále. Ještě v tom samém století se objevuje modifikovaný název Nová Zásadka v souvislosti s rozšířením tvrze na malý hrad. Za tímto stavebním povýšením mohl stát Markvart Frycek z Daliměřic, anebo někdo zcela jiný.
Minimálně od roku 1520 měl hrad status pustý. Sice byl v majetku různé šlechty, nevelká středověká hradní sídla však už v té době přestávala vyhovovat rezidenčním nárokům. V roce 1560 pak nemovitost s nejistou budoucností a přilehlým panstvím koupil Zikmund Vančura z Řehnic a Valečova, který se nad jejím neutěšeným stavem slitoval. Zásadku nechal přestavět na renesanční zámek a tím ji zase na delší čas zachránil. Informace je opět nejistá, jako strůjce přestavby se nedá vyloučit ani majitel následující.
Během doby se zde vystřídalo několik majitelů. Dlouhé roky plynuly pro zámek ze stavebního hlediska víceméně klidně. Až v roce 1790 vyhořel, byl opouštěn a začal chátrat. To vyhoření bylo možná jenom částečné, protože v roce 1820 se ještě uvádí existence střechy. Velký úbytek stavebního materiálu a tím hmotovou degradaci nemovitosti měli na svědomí obyvatelé z okolí, kteří ho používali na stavbu domů. Posledními majiteli zdejšího panství byli Valdštejnové. Vlastnili zámek, vlastně už zříceninu, do roku 1945.
(poznámka: fotografováno 28.11.2009, 1.5.2012 a 2.5.2015)
Půdorys Zásadky zobrazený na informační tabuli v areálu objektu. Zdi, které jsou částečně zachovány, jsou na plánku vyplněny barvou.
Hrad byl částečně chráněn příkrými svahy a řekou, přístup od jihozápadu, jihu a jihovýchodu znesnadňoval vykopaný příkop. Za příkopem byla kamenná hradba zesílená čtyřhrannou věží. Původní tvrz zabírala o něco menší prostor než zobrazený nevelký hrad, později zámek.
Pohled na zříceninu od jihovýchodu. Vpředu je vidět přístupová lávka, kterou zde dnes již nenaleznete, byla nahrazena kamenným mikromostkem.
Zbytky paláce
Západní křídlo renesančního paláce
Zříceninu lze snadno obejít. Pouze musíme dbát zvýšené opatrnosti, aby neujela noha ze svahu.
Na Zásadce se nacházejí i zajímavé podzemní prostory. Ty bývají většinou návštěvníků neprávem opomíjeny. Momentálně však je relativně snadno přístupný pouze jeden sál. Přístup do něho je dírou v severní zdi původního hradu/tvrze. Z druhé strany této zdi je terén o několik metrů výše.
Severní zeď původního hradu/tvrze
Otvor ve zdi je vytvořen uměle, to prozradí už první pohled. Ono je to i logické, vstupní/výstupní díry v obvodových zdech hradu, pokud se nejednalo o brány či výpadní branky, nebyly doporučovaným prvkem.
Podzemní sál má přibližnou orientaci sever - jih. Od vstupního otvoru je směrem ke svému druhému konci zavalen zeminou. Pohybujete se po nakloněné rovině s relativně velkým stoupáním a pokud nezvolíte vhodnou obuv, nedoporučuji do místnosti vstupovati, s hladkými podrážkami hrozí neřízené klouzání.
Stav klenutého stropu nemusí budit důvěru. Nepředpokládám však, že by to bylo přímo nebezpečné.
Pod stropem klenby se naléza podélné okénko, jeho primární funkcí bylo pravděpodobně odvětrávání prostoru. Vzhledem k tomu, že podlaha sálu je, tedy lépe řečeno byla, ve stejné výškové úrovní jako pata příslušné obvodové zdi hradu, můžeme předpokládat existenci dalšího podzemního prostoru pod tímto.
Pohled z hradu na Mohelnici nad Jizerou. Stavba uprostřed je malý farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Tento malý kostel, postavený v románském slohu, pochází z druhé poloviny 12. století. V roce 1787 byl rekonstruován.
V dálce je vidět Ještěd.
Zásadka
