Strakonice, hrad křižáků

Strakonický hrad stojí nad soutokem řek Otavy a Volyňky, přikloněn k většímu z těchto dvou toků - k Otavě. Patří mezi naše nejstarší kamenné hrady založené nekrálovskou tuzemskou šlechtou. Zajímavý je i tím, že se stal komendou (opevněným klášterem) johanitů, významného rytířského církevního řádu. 

Hrad Strakonice. Pohled na věž zvanou Rumpál, západní hradbu a jižní palácové křídlo.

Strakonický hrad založil jako své šlechtické sídlo mocný rod Bavorů na konci 12. století, někdy je udáván přelom 12. a 13. století. Byl o poznání menší než hradní areál, který zde naleznete dnes. Hrad snad byl původně stavěn jako vodní, k vybudování pasivních obranných prvků z tohoto živlu svádělo právě jeho umístění na soutoku dvou řek. Majitelé fandili rytířskému řádu johanitů, a tak jim někdy v první polovině 13. století darovali nejen hradní kostel a jednu obytnou budovu, ale i část svého panství v kraji. Po dobu více jak jednoho a půl století měl tedy hrad dva vlastníky, západní část patřila Bavorům a východní johanitům. Z hlediska dispozičního šlo alespoň zpočátku spíše o dva hrady těsně sousedící.

V roce 1402 prodal Břeněk ze Strakonic svoji část hradu jakémusi Vykéři z Jenišovic, jakoby tušil, že rod zanedlouho vymře. Poslední doložená písemná zpráva o Bavorech ze Strakonic pak pochází z roku 1405, tím se historie tohoto významného šlechtického rodu uzavřela. Nový majitel se zachoval spíše jako překupník a nabyté objekty vzápětí prodal johanitům. Ti se tak konečně stali jedinými majiteli strakonického hradu.

Menší lapálie, která pro aktéra nakonec skončila tím nejhorším možným způsobem, se stala na počátku husitských válek zdejšímu komturovi (velkopřevorovi) Jindřichovi z Hradce. Strakoničtí johanité spolu s katolickými rytíři zaútočili roku 1420 u Sudoměře na nevelkou bandu husitů, putující na Tábor. Popisovat, jak utkání nakonec dopadlo, a že bylo použito tajné zbraně - rozházených dámských textilií na dně vypuštěného rybníka, by bylo nošením dříví do lesa. My se pouze zastavíme u jednoho zajímavého detailu - palce u nohy Jindřicha z Hradce. Tento palec byl zákeřně zasažen husitským šípem, když v zápalu boje vykoukl z brnění. Řeknete si: "Jeden palec... čert ho vem!" Tak jednoduché to však nebylo. Snad sekundární infekce, ať už od umolousaného hrotu šípu či jiného neřádu, měla za následek silné zanícení rány. To se žádnými prostředky nepodařilo eliminovat a velkopřevor za necelý rok na základě toho umřel. Ale možná to je jenom fáma, možná to dostal úplně jinam, možná to zranění bylo mnohem těžší a uvedený konec pak byl jenom logickým završením této události.

Hrad se stal významným protihusitským střediskem. V roce 1420 byl krátce a neúspěšně obléhán Janem Žižkou z Trocnova.

Johanité však  později nebyli zadobře ani s Jiřím z Poděbrad. Dokonce zde počátkem roku 1449 vznikla Jednota strakonická sdružující české katolíky proti tomuto Jiřímu. Na hrad navíc přesídlil pražský johanitský konvent, v kališnické Praze byla pro některá společenství v té době příliš horká půda.

Když přišla třicetiletá válka, opustilo hrad i jeho uživatele štěstí. Nejprve byl dobyt, zapálen a většina johanitů pozabíjena Dány, později zopakovali dílo zkázy Švédové. Po třicetileté válce se johanité rozhodli přesunout velkopřevorství zpět do Prahy, k čemuž se odhodlali roku 1694. Strakonickou komendu využívali i nadále, ale víceméně jenom jako letní rezidenci. 

Na úvod fotografické dokumentace se podívejme na celkovou dispozici hradu, jak je vyobrazena na informačních tabulích umístěných v areálu. Díváme se od severu, či-li vlevo je východ a vpravo západ. Řeka Otava protéká podél severního okraje areálu od západu k východu. (Kliknutím otevřete obrázek ve větším rozlišení.)

Hrad však takto od svého počátku nevypadal. Během času byl přestavován a dobudováván. K rozsáhlejší stavební činnosti docházelo v 15. a potom zejména v 16. století, kdy dostal renesanční podobu reprezentativního sídla.

Na následujících fotografiích se nejprve přiblížíme k areálu hradu od východu. Projdeme průchodem v barokní rezidenci (na dispozici označená jako zámek) a dostaneme se na východní nádvoří, kde je kostel sv. Prokopa. Pokračovat budeme na nádvoří západní, tam si prohlédneme gotickou věž rumpál. Severně od něj přes řadu budov je nádvoří poslední (dříve severní předhradí), na jehož západním čele je brána, kterou vyjdeme z hradního areálu ven. Tam podél západní (opět Rumpál) a potom jižní fronty hradu (paláce s věží Jelenkou) zamíříme zpět směrem k místu startu.

Hradní areál od východu, budova s žlutou barvou omítky je barokní rezidence velkopřevora, postavená v první polovině 18. století, kdy už hrady dávno ztratily svou obrannou funkci. Za rezidencí vystupuje kostel sv. Prokopa, za ním vlevo jsou vidět střechy paláce, nejvyšší objekt při levém okraji fotky je věž Jelenka.

Pohled z průchodu barokní rezidencí na východní nádvoří.

Východní nádvoří je spíše komunikačním koridorem.

Detail stavebního styku kostela sv. Prokopa a kapitulní síně. Kostel byl původně zasvěcen sv. Vojtěchovi, zde vidíme, že ani svatí nemají nic definitivní. Všimněte si decentního maltézského kříže nad bočním vchodem.

	Johanité Řád johanitů, založený v 11. století v křesťanském Jeruzalémském království, byl vedle Templářského řádu a Řádu německých rytířů jedním z trojice nejmocnějších spolků tohoto druhu ve středověkém světě. Johanité byli známi například také jako svatojánští rytíři nebo špitálníci sv. Jana. Po přesídlení správního centra organizace na ostrov Malta se začal používat název dnes nejznámější - maltézští rytíři. Řád stále působí, i když trochu jinak než kdysi (například bojovou složku tam už nenajdete). V rejstříku je veden pod jménem "Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě". Na počátku bylo posláním řádu pečovat o nemocné a chudobné. Záhy se postupně přidružovala úloha vojenská, kdy členové z řad šlechty byli ozbrojenými rytíři. Ve středověku nakonec tato činnost převážila a rytíři šířili slovo boží s mečem v ruce. Zde vidíme šikovné propojení vojenské a špitální činnosti spolku, kdy se špitální a charitativní mnišská část johanitů mohla po boji postarat o posekané nešťastníky. Jak jsme si již řekli, řád byl založen ve Svaté zemi. Postupně pak byly budovány jednotlivé jeho komendy na evropském kontinentě. Část operující na blízkém východě se po vítězství muslimů stáhla na Krétu, pak na Rhodos a nakonec na Maltu. Ve středomoří postavili mohutné vojenské loďstvo a dále se snažili zastavit arabské výboje. Znakem řádu je bílý kříž nošený na červeném podkladu či štítu, původně na černém nebo šedém. Od 16. století se používal kříž osmihrotý, tzv. maltézský.

Západní nádvoří, dominantou je 35 metrů vysoká gotická věž Rumpál. Věž získala své pojmenování po mechanismu, pomocí něhož byli opatrně spouštěni vězni do hladomorny pod věží. 

Severní nádvoří s řadou hospodářských budov. Této část hradu ztratila na své historické architektonické hodnotě novodobými stavebními úpravami vykonanými kolem roku 1940.

Západní brána.

Západní brána hradu, vlevo kostel sv. Markéty ve městě.

Západní fronta hradu, věž Rumpál. Za pozornost stojí zajímavý tvar vodorovného průřezu věže, jednalo se o tzv. břitovou věž. Břit byl orientován směrem, kde se dle tehdejší terénní konstelace dalo s největší pravděpodobností očekávat umístění dobývacích metacích strojů případného nepřítele, a ze kterého tedy mohly přilétat nebezpečné šutry. Ty by tak na věž dopadaly v ostrém úhlu a sklouzávaly po ní, aniž by ji výrazněji poškodily.

Pohled na jižní palácové křídlo ze silnice pod hradem.

Věž Jelenka s arkýři z počátku 16. století a věž kostela sv. Prokopa. To žluté je již v úvodu galerie zmiňovaná barokní rezidence, po východní hradbě není dnes ani památky.

Od roku 1995 je hrad Strakonice národní kulturní památkou České republiky.