|
Říkali jí stejšna
Ve druhé polovině padesátých let, když se rozeběhla výroba dvoudveřových osobních Spartaků a navazujících Octavií, omezovala Škodovka postupně výrobu větších osobních vozů Škoda 1201 verze sedan a tyto se dodávaly se stále vzrůstajícím zastoupením ve variantách užitkových. S o to větší nadějí někteří zástupci tuzemské automobilové veřejnosti čekali na nástupce dvanáctistovkové řady. Realita tyto optimisty z jejich snů o novém velkém sedanu brzy vyléčila. V roce 1961 Škoda 1202 sice přišla, ale kromě osobních kombi STW se vyráběly pouze verze vyloženě užitkové.
Hotové Škody 1202 vyjížděly ze závodu Vrchlabí, podvozky se vyráběly v Mladé Boleslavi. Páteřový podvozek s centrálním mazáním byl v podstatě převzat ze Škody 1201, ale vůz dostal novou modernější a hlavně širší a vyšší karoserii. V kabině byly díly použité předtím v Octavii (mezi nejviditelnější patřila trojice palubních přístrojů). Pro řadu typů a subtypů škodovek neustále mírně upravovaný čtyřválec OHV o objemu 1221 cm3 měl v dvanáctsetdvojce oproti dvanáctsetjedničce zvýšený kompresní poměr na 7,5 a výkon 34,6 kW. Od roku 1969 došlo k dalšímu vyladění motoru, kompresní poměr 7,8 a výkon 37,5 kW. Sériová výroba běžela do roku 1971 a menší počet vozů byl zkompletován ještě v následujících dvou letech.
Základní verzí byl velký kombík, tehdy dle amerických "vzorů" značený STW (station wagon, z toho ostatně pochází rozšířená přezdívka dvanáctsetdvojky, které u nás nikdo neřekl jinak než stejšna nebo stejšn). Tato základní modifikace sloužila k přepravě pěti osob, vzadu byl objemný zavazadlový prostor. Stejně jako u svého předchůdce (1201 STW) měla u druhé řady sedadel dveře pouze za spolujezdcem, případná trojice cestujících se tak soukala na zadní sedadla vozu za hlasitého klení jednou stranou. Zadní dveře se otevíraly vzhůru (u 1201 do strany), takže se případně nemusely při nakládání zavazadel (také pacienta u sanitky nebo převáženého tovaru u dodávky) nešikovně obíhat.
Vedle provedení standard se od roku 1963 vyráběla také Škoda 1202 STW de Luxe. Tato "luxusní" stejšna měla mírně bohatší vnitřní výbavu (kobercem pokrytý zavazadlový prostor, čalounění zadní části karoserie, atd.) a zvenčí byla nápadná podélnou boční lištou z eloxovaného hliníku.
Přestože se verze kombi (STW) řadí mezi osobní automobily, tak v Československu býval často prvotním uživatelem některý z národních podniků nebo jiná státní instituce. Do vlastnictví prostých občanů se tak tento vůz mnohdy dostával už jako ojetý.
|
|
Snad nejznámější stejšnou byla sanitka, protože byla nejnápadnější (a to kolikrát ještě houkala). Sanitní 1202 dostala vylepšené odpružení zadních kol, přesto jízda s ní nebyla zdaleka komfortní. Posádky se dokonce vyjadřovaly na adresu konstruktérů v tom smyslu... teda ne, že by jim chtěly přát nějaké neštěstí..., ale prostě měly sto chutí je tou sanitkou svézt. Ale pravděpodobně k tomu nakonec nedošlo, čehož důkazem je její následovník, sanitka Škoda 1203.
Dnes nejvzácnější karosářskou variantou dvanáctsetdvojky je dodávka (furgon), jak to bylo tehdy, nevím. Oproti STW jí chyběla zadní sedadla. A boční okna nákladového prostoru, ve kterém se navíc šetřilo čalouněním a koženkou, byla zaplechována. Za kabinou byla dělící přepážka s okénkem. Dle dobových fotografií zůstaly dodávkám za spolujezdcem boční dveře do nákladového prostoru, ale některé byly i bez nich.
Nejodlišnější verzí byl pickup. Za dvoumístnou kabinou byla otevřená korba přístupná vzadu dvoukřídlými dvířky. Korba se dala zakrýt plachtou. V prototypu se zkoušel lehký návěs, který byl tažen standardním pickupem s přimontovanou jednoduchou konstrukcí pro jeho zavěšení.
Celková produkce vozů Škoda 1202 se pohybovala okolo 60 tis. kusů, z toho sanitních prý bylo úctyhodných asi 12 tis.
Stejšny byly také předmětem exportu a nejen do tehdejších spřátelených zemí (třeba s pravostranným řízením do Velká Británie). A v Turecku vznikl na dovážených podvozcích hranatý pickup označený Skoda 1202 Kamyonetleri, vyráběný místní firmou.
I když se to může zdát přitažené za vlasy, tak stejšna se objevila i ve startovním poli automobilových soutěží. Tovární tým, falešně povzbuzen relativními úspěchy ve slavném lokálním závodu do vrchu Zbraslav - Jíloviště, se pln optimismu vrhl do Alpské soutěže. Ona v podstatě stejšna nebyla špatný vůz, hlavně co se tedy týče rozvozu různého zboží, příslušníků VB a nakonec i těch pacientů. Závodit s ní ve velehorách byl však vyložený nerozum. Jeden vůz havaroval, což se ostatně může stát každému, ale jezdci dalších dvou se dostali mimo klasifikaci kvůli hromadě trestných bodů, které ani nestačili sbírat. Některá stoupání museli snad i vyjet na zpátečku, prostě nejlehčí převod. Jako malou náplast za touto nevydařenou akcí můžeme považovat nejlepší čas v rychlostní zkoušce při sjezdu z Turachu dosažený Miroslavem Fouskem, kdy jeho těžké stejšně selhaly brzdy.
|
