Trenčiansky hrad

(Slovensko) Trenčiansky hrad je mohutný starý hrad stojící na skalnatém kopci nad městem Trenčín. V 11. století stála na návrší kamenná čtvercová obytná věž a rotunda. Věž se časem stala základem hradu, ten byl během věků rozšiřován, též věž zmohutněla a ke čtyřem původním podlažím byly přistaveny další tři. Hrad se stal významnou hornouherskou pevností a svou rozlehlostí se vedle Spišského a Devínskeho hradu řadí k největším hradům evropským. V roce 1790, při katastrofálním požáru města Trenčína, vyhořel i hrad. Od té doby byl neobýván a ruinovatěl. Od 50. let 20. století je podrobován po etapách komplexní obnově. V roce 1961 byl vyhlášen národní kulturní památkou Slovenska.

Dominantním prvkem siluety hradu je Matúšova věž (Matúšova veža). Matúš Čák Trenčiansky (†1321), jehož jméno věž nese, byl uherský šlechtic  a nekorunovaný vládce rozsáhlých území dnešního středního a západního Slovenska. Matúš Čák si vysloužil přezdívku pán Váhu a Tatier a ještě dlouho po jeho smrti se části západního Slovenska říkalo Matúšova zem (Terra Mathei, Mátyusföld). V době, kdy jeho moc kulminovala, vlastnil Matúš 50 hradů.

Pohled na Trenčiansky hrad přes hotel Tatra. Hotel byl postaven roku 1901. Vlevo na skále je dělová bašta opevnění dolního hradu. Bašta, renesančního rondelového typu, pochází z období kolem roku 1540 a měla chránit severní městskou bránu a most přes Váh.

Na skále za hotelem je vyrytý římský nápis.  V roce 179 ho zde zhotovil neznámý voják/rytec na počest vítězství II. římské legie Marka Aurelia nad Kvády. V této lokalitě měli zřízeno zimoviště římští vojáci v době markomanských válek. Místo, zvané Laugarícia, se může pyšnit funkčním označením "PraTrenčín".

Dva pohledy na hrad z města.

Na malé plošině v prudkém svahu, u přístupové cesty k hradu, stojí farní kostel Narození Panny Marie (farský kostol Narodenia Panny Márie). Kostel byl postaven v roce 1324. Dnešní podobu získal při přestavbě počátkem dvacátého století, která byla vynucena požárem zachvátivším kostel roku 1886.

Vnitřní stěna první brány. Touto bránou se vstupuje do dolního hradu. Dolní část hradu plnila především obranné a hospodářské funkce.

Pohled z dolního hradu na horní hrad. Vlevo je Barbořin palác (Barborin palác), uprostřed Ludovítův palác (Ľudovítov palác), za ním Matúšova věž (Matúšova veža), vpravo horní patro a střecha paláce Zápolských (palác Zápoľských) .

V opevnění dolního hradu stojí dělo. Bližší informace o tomto, přinejmenším zajímavém, dělu se nepodařilo zjistit.

Barbořin palác (Barborin palác, Veľký palác). Při stavbě tohoto paláce bylo využito parkánové opevnění, jehož výšku prozrazuje ten lišejník (nebo co to je). Střílny byly využity jako odvětrávací okýnka palácového sklepení, které rozhodně není suterénní. Ještě uveďme, že palác nechal postavit Zikmund Lucemburský pro svou druhou ženu, Barboru Cellskou, kterou ovšem prý neměl zdaleka tak rád jako svou první ženu, což je vidět i z nevalného vzezření budovy (myšleno například rozložení oken, nedodržená rovinnost stěn a použití opevnění jako polotovaru, rozhodně tím není myšlena letitá ošuntělost).

Vpravo vykukuje palác Zápolských, v jehož stěně je markantně zazděný důkaz o existenci původní brány do horního hradu. Také vidíme katapult typu trebuchet.

Trebuchet byl středověký obléhací stroj. Pracoval na principu protizávaží, namísto torzního momentu zkroucených lan jako u jiných, již ve starověku hojně používaných, katapultů.
Zlatý věk trebuchetů byl od 12. do 15. století, kdy  jejich sláva vyhasla s nasazením děl. Ve své době to však byla nejúčinnější obléhací zbraň, vždyť dokázala metat projektily (kameny, kusy skal, kusy zdiva) o hmotnosti desítek i stovek kilogramů. Dostřel se pohyboval od 100 do 500(?) metrů, v závislosti na velikosti trebuchetu, hmotnosti projektilu a hmotnosti protizávaží. Na stavbu stroje,  který se vždy díky rozměrům stavěl v místě působiště, nebylo třeba žádných speciálních materiálů, stačil hlavně dostatek dřeva, ale jeho stavba byla časově náročná. Taktéž rychlost střelby činila pouze několik ran denně. Ale zásahu až tunového projektilu těch největších trebuchetů, neměla šanci odolat sebesilnější zeď středověkých hradů. Protože účinnost trebuchetů byla všeobecně známa, například z barvitého vyprávění sýčků, mohlo se stát, že když obránci viděli obléhatele stavět trebuchet, tak počkali na první výstřel, aby zjistili, zda se stavba opravdu povedla a stroj je funkční. A pak se vzdali.
Ale abychom jen nepřeháněli a nestrašili, tak mnohem častěji se používalo menších strojů s ne tak zásadními účinky. Pro názornost vzpomeňme třeba na husity, tam byl myslím mnohem strašnější ten jejich zpěv.

Trebuchet na fotografii je funkční napodobeninou ve zmenšeném měřítku (že rozměry nejsou nijak veliké, můžeme porovnat s velikostí kozy, která má rozměry zcela obvyklé a do snímku se přimotala zleva). Postavili ho členové sdružení Bludní Rytieri na jaře 2007.

Vstup do středního hradu.

Brána středního hradu.

Vstupní brána na palácové nádvoří horního hradu.

Matúšova věž, schody. Po těchto schodech vystoupáme na dřevěný ochoz pod střechou věže.

Z ochozu věže se nabízí výhled nejen na Trenčín, ale i do širokého okolí. Následující dvě fotografie jsou pořízeny z tohoto ochozu.

Jižní opevnění hradu pochází z přelomu 15. a 16. století.

Pohled z hradu na část historického centra Trenčína. Žluté objekty vpravo jsou kostel sv. Františka Xaverského a na něj navazující bývalý jezuitský klášter, dnes Piaristické gymnázium. Vlevo vidíme bílou věž s hodinami nazývanou Mestská veža, dříve Dolná brána, která byla součástí městského opevnění. Přibližně uprostřed vystupují z okolní zástavby horní partie a měděnkou pokryté střechy židovské synagogy. Synagoga, s byzantskými a maurskoorientálními prvky, je z roku 1913 a dnes slouží jako městská galerie.

V době autorovy návštěvy na hradě měly na nádvoří představení dvě sličné sokolnice. Přirozená plachost mi však nedovolila vyfotografovat tyto dívky, tak jsem alespoň vyfotil jejich ptáka.