Staré pověsti čínské III

Ve třetím díle pověstí se seznámíme s kach-ním hnutím, na které má dnes čínská veřejnost rozdílné názory, od nekritického vychvalování do nebes až po úplné zatracení. Pravdou ovšem je, že se většina čínských intelektuálů k této části dějin svého národa staví vesměs negativně, leckdy až se zhnuseným odporem. Tedy pokud ji vůbec zná.

Ústřední postavou takzvaného kach-ního hnutí byl vojevůdce Šiš Ka, který vedl šiky sesbíraných venkovanů a chudých městských lidí, a vtloukal do hlav druhé strany ideály, jež hlásal kazatel Kach-Na. Nebožáka Kach-Nu nechala církev po zmanipulovaném procesu utopit v kádi. O jeho statečnosti vypovídají svědectví z tohoto - pro něj závěrečného - aktu, kolující mezi prostým lidem. Byť byl už pět minut pod vodou, z jeho úst stále vycházely bublinky, jak pronášel své poslední kázání.  Tímto se s Kach-Nou rozloučíme, pietní minuta ticha neuškodí, a nadále se budeme věnovat již zmíněnému vojevůdci, jehož kariéra byla o poznání pestřejší. A nebo, neřád, ještě chvíli počká. Nejprve Vás uvedu obecně do kach-ního hnutí.

Když se fanoušci Kach-Ny dozvěděli o vlhkém konci svého velkého kazatele, povstali. Takhle jednoduše se zrodilo kach-ní hnutí. A aby tito kverulanti byli stále spolu, a měli nějaké zázemí, založili si tábor. Poblouzněný nešťastník, co se k nim chtěl přidat, přišel do tohoto tábora, do necek naházel všechen svůj movitý majetek a na oplátku dostal cep okovaný železnými hroty. Nejvíc však naštvalo, že ten kdo přišel a nic neměl a kolem necek prošel jako nevděčný hovado, tak dostal takový cep také, a v mnoha případech ještě hezčí a větší a bodlinkovatější. Kach-nité se vyznačovali vysokou mírou krutosti. Zajatce nebrali a když už, tak jen aby je záhy na jarmarku, za všeobecného veselí, popravili. Prostě když káceli les, tak lítali třísky. S velkou oblibou například zapalovali kláštery. Zvláště je bavili ty dřevěné s doškovou střechou. Konfiskovali dobytek a zakládali družstva. Diplomaticky řečeno - nebyli zdaleka všude oblíbeni.

Chrabrý Šiš Ka byl válečný invalida. Již na počátku jeho vojenské kariéry chudákovi ustřelili ucho. Možná si řeknete, že mu ho mohl přišít kdejaký doktor nebo zručná švadlena. To by mu ovšem nesmělo upadnout do bláta a šlápnout na něj nejtlustší rytíř na koni a v plné zbroji. Udatný Šiš Ka však s páskou kolem hlavy, aby mu tam nenafoukalo, dál vedl lid do bitev. Ba co víc. I po té, co mu museli amputovat druhé ucho, když se mu do něj zapíchla tříska, kterou, proti její vůli, ze stromu separoval zákeřný šíp nepřítele, nešel na zasloužený odpočinek. Tlumočníci mu v reálném čase překládali do znakové řeči válečný ryk nepřátel a on podle toho dál velel svému vojsku. V dané situaci to asi vyzní poněkud paradoxně, ale tento chlapík měl za ušima. Například už ve své první bezuché bitvě využil toho, že nepřátelští vojáci trpěli jednou, zdánlivě ne příliš nebezpečnou, úchylkou. Byli fetišisté. Rozkázal tedy kach-ním ženám, aby poházely své prádlo po nedalekém močálu. Co se dělo dál, jistě nemusím popisovat. Zkrátka počet utonulých by této pozemní bitvě mohla závidět kdejaká slavná bitva námořní.

Taktika slavného Šiš Ky měla pro své uživatele tu výhodu, že byla vždycky vítězná. A jestli Šiš Ka někdy nějakou bitvu projel, tak to bylo kontumačně, ale to se nepočítá.  Mezi osobité gryfy těchto otrhaných a zatouchajících bojovníků patřily také hlasité pěvecké kulturní vložky během přesunů k místům střetu.  Jejich hit  „Ktož sú malí bojovníci, očka šikmá, žlutí v líci", šířil v nepřátelském vojsku poraženecké nálady v takové intenzitě, že nepřátelé mnohdy obraceli své koně zpět a prchali, aniž by tasili. Pokud nechápete, vžijte se do role rytíře, který byl vychován na honosném sídle, v dětství měl ty nejlepší hračky a nejměkčí postýlku v okrese, papal ty nejbónbonkovatější bonbónky, byl vzděláván v humanitních oborech, kde nezanedbatelnou roli hrál zpěv, sám vládl loutnou a violou. A teď najednou jede v noci na koni, temnou krajinou, na pozadí jsou slyšet zvuky divokých zvířat na nočních toulkách a měsíc, hajzl, nesvítí. To všechno se dá ještě vydržet. Když tu náhle, jako blesk z čistého nebo, se ze za kopce ozve hlasitý falešný zpěv tisícihlavého davu, hudební vzdělání nikde, dirigent nikde, prostě tragédie. No vidíte, a už prcháte domů seč vám síly stačí, k manželce a dětem pro slova útěchy. Takže se rytířům nebudeme smát a jejich chování, byť s rozpaky, akceptujeme.

Kach-nité používali i netradiční zbraně - draky. Malí chlapci, zvaní dráčata, kryti za svými liniemi, pouštěli ve větru na provázcích strašidelné draky. Těch se potom lekali koně nepřátelské jízdy. Koně se plašili a jezdci, kteří z nich padali na zem, tak byli degradováni na pěšáky, což nesli se značnou nelibostí. Použití draků však bylo podmíněno dvěmi zásadními podmínkami. Tou první byla přítomnost větru a jako by to nestačilo tak i jeho správný směr. Přítomnost větru se dala ovlivnit dobou bitvy - na podzim vítr většinou fouká. Směr foukání (ten relativní, t.j vzhledem k nepříteli) mohl polní velitel kach-nitů volbou postavení svého vojska před bitvou také ovlivnit, zvláště měl-li slunce v duši. Druhou zásadní podmínkou byla přítomnost dospělé osoby s velkou autoritou. Dráčata totiž časté pouštění draků po čase přestávalo bavit a šla raději péct brambory, což se stávalo pravidlem, když už sluníčko zacházelo za hory. No a takový maník s řemenem, už dokázal udržet morálku na patřičné výši, a ti spratci si tak mohli nechat zajít chuť. (Ty brambory, to samozřejmě nebyly ty klasické původem z Ameriky, co se nekontrolovatelně rozšířily až po jejím objevení. Toto byly levné čínské náhražky uhňácané z rýžového škrobu. Tady vidíte, jak někteří lidé jsou šikovní tak, že dokáží vyrobit kopie i něčeho, co v životě neviděli.)

Protože kach-ní vojsko pod velením Šiš Ky bylo neporazitelné, spočívala jediná naděje zbytku světa v tom, že Šiš Ka nebyl nesmrtelný. Počkalo se tedy, až vojevůdce zemře přirozenou smrtí. A nečekalo se dlouho. Při jeho životosprávě, kdy při drancování dobytých měst, sežral na co přišel (no prostě baštil, až se mu ďáli boule za ovázanými dírami), zchátral velmi brzy. Teď již stačilo svést rozhodující bitvu s osiřenci, jak si kach-nité po jeho smrti říkali. Aby nebylo nic ponecháno náhodě, použili velitelé koaličního vojska stejnou taktiku, jakou do toho dne používali kach-nité. Celý den, bez přestávky na oběd, stáli bratr proti bratru, sestra proti sestře, dráče proti dráčeti, drak proti draku, cep proti cepu, vůz proti vozu, a v neposlední řadě pěvec proti pěvci... a řezali se jako koně. Tuto nejkrvavější bitvu čínských dějin nakonec vyhrálo koaliční vojsko feudálů a měšťanů, protože použili válečné lsti, kdy najednou ďáli jako, že už nehrajou, aby se vzápětí vrátili do hry s novým elánem. Dokonale zmatení osiřenci, které už nevedl osvědčený neporazitelný mozek, se nebyli sto s nastalou situací vyrovnat. Jejich taktické odpovědi postrádali jakoukoli invenci a manuální zručnost některých jedinců s cepem situaci na bojišti rozhodně nezvrátila, jenom trošičku okořenila. Prostě to projeli, a byl od nich pokoj. Pokračování příště.

Předchozí díly:
Staré pověsti čínské II Staré pověsti čínské I