Staré pověsti čínské II

Li Bušova proroctví. Na konci prvního dílu jsme poodhalili tajemství, jak byl založen Peking, a že této události předcházelo proroctví sličného Li Buše. Ano, jak jistě tušíte, měl tento fenomenální jedinec na víc. A o tom si povíme dnes.

 Li Buš byl vůbec zvláštní člověk. Často vplouval do nám utajených dimenzí a výsledkem byly ventilace nových a nových proroctví, jejichž četnost a poetika rostla s množstvím alkoholu, který mu podávali pohotoví dobří kamarádi. Nebudeme se zde zabývat krátkými několikaslovnými proroctvími s historicky zanedbatelným časovým horizontem, jako například: „Už mi to nenalévej, nebo se pozvracím!", ale zaměříme se na ta kolosální.

O tom, že život s Li Bušem nebyl vyhledávanou kratochvílí, svědčí i nezájem žen žít po jeho boku, ač to byl panovník mocný a bohatý. Manželku nakonec získal. Do paláce mu ji ale museli s velikým úsilím přitáhnout koněm, aby ji tam vůbec dostali.

Jednoho dne přišli vladykové významných rodů a promluvili k Li Bušově manželce: „Císařovno, všeho máme dost, teda hlavně rýže. Jedině jistoty se nám nedostává, jaká čeká náš národ budoucnost. Je nás stále více a více a máme strach aby kvantita neumořila kvalitu našeho genového fondu. Zkrátka chceme vědět jak si povedou naši potomci v příštích tisíciletích. Tys moudrá, promluv s Císařem, aby nám oznámil svými věštbami, co naše zadky v dávné budoucnosti čeká."

Po té co císařovna prosbu uslyšela, řekla jim, aby šli domů a nesýčkovali, avšak třicátého prvního dne měsíce prosince, aby znovu přišli, pak že uslyší. Když se tedy na Silvestra dostavili, spatřili Li Buše na svém trůně, císařovnu na své židli a zajíčka ve své jamce. Nejprve Jackie Chan odnesl zajíčka do kuchyně, a poté promluvila císařovna: „Slyšte slova svého tateře a budete těmi slovy obohaceni!"

Li Buš vstal, vrávoral a zvolna spustíl:

„Vidím sáčky ... a sáčky ... a sáčky zase,

a polívku ... v nich ... co pálí jako prase!"

V davu to rozpačitě mručelo.

„No dobrý, ale nalejte mu ještě ať to trochu rozjede!" Ozval se kdosi nebojácný. Netrvalo dlouho a Libuš pokračoval:

„Vidím děti ze všech států,

jak posílají mámu, tátu,

do obchodů pro hračky,

však copak tam maj za sračky?

Jo už vidím trochu lépe,

je to od nás můj ty světe,

PéVéCé a barvy s kovy,

to jsou zbraně Ježíškovi."

Po krátkém rozdýchání a dalším panáku ještě přitvrdil:

„Vidím dělný lid náš šikmooký

a technici co zvládli kroky,

jak vyrobit co dělaj jiní,

celý svět tím Čína sviní,

kopie a plagiáty

umí zlaté čínské hnáty!"

A to nebylo vše. Na závěr ještě Li Buš přidal:

„Vidím naše statné žínky,

jak zvedají těžké činky,

silná záda, velké tlapy,

a maj koule jako chlapy,

že jsou v sportu proslulé,

dokázaly bobule,

však před kým smeknout čepici?

To jsou naši chemici!"

A teď si to milí čtenáři rozeberte...